![]() |
| Zdroj: compfight.com |
Jistě jste si všimli, že články vůbec nepřibývají jako houby po dešti, ba právě naopak. Musíte dlouho chodit lesem, zvedat každý list v naději, že třeba tentokrát, abyste na něco narazili.
Nechci slibovat, že se polepším nebo tak, protože bych slib stejně nedodržela. Znám se. A hlavně znám své časové možnosti, svoji lenoru a tendence prokrastinovat. Ale.... Rozhodla jsem se, že budu každý týden zveřejňovat rychlý průlet svým životem a svou kuchyní. A jak jinak na to jít, než skrz fotografie. Možná se divíte, že si troufnu. Já, která s foťákem nikdy nebudu kamarád. Ale ono je to nejspíš jedno. S počítačem taky moc nekamarádím a stal se součástí mého života. Stejně jako jsem před pěti lety rozhodně nekamarádila s vařečkou a hle, dnes na sebe nedáme dopustit. Tak tedy nepohoršujte se nad kvalitou fotografií, nehledejte umělecký záměr. Jen nahlédněte.
1. Taková rychlá večeře, kdy v lednici ležela dvě kuřecí prsa a v mrazáku
se válel zbytek hrášku. A já si vzpomněla, že není nic lepšího, než jen
tak lehce opečené maso s trochou šťávy a kopcem bramborové kaše.
2. Maličký se zamiloval, do pláštěnky. Přesně do té, která mu je tááák
velká, že se v ní nemůže ani pohybovat. Ale láska je láska. Tak statečně
pláštěnkuje. V dešti, na sluníčku, venku, doma. Jak jen to jde.
3. Chytla se mě viróza a držela se, mrcha, jako klíště. Ač to u mě není
zvykem, musela jsem ulehnout do postele. Můj drahý si zahrál na doktora.
A naordinoval mi zázvor. Spoustu zázvoru. Horký zázvor na litry, celé
dny a noci. Ale já nejsem hodný pacient. Tak jsem potají vyráběla
ledovou zázvorovou limonádu. Promiň, miláčku.
4. Hltám Ditu P.
Deník Dity P. je kontroverzní. Dita P. je typická, úspěšná, pražská managerka, lehce povýšená, arogantní, přesto inteligentní a milá. Mluví "pražštinou" a spoustu lidí to u televize neskutečně nasírá. Já jsem nadšená. Koukám a vařím. Protože Dita P. je možná přeci jen až moc hraná, ale vařit umí sakra dobře. Což potvrzuje i fakt, že její salát z červené řepy slupnul i můj muž, který řepu považuje za záležitost odpudivou a jedovatou. A to jakože smrtelně jedovatou.
Deník Dity P. je kontroverzní. Dita P. je typická, úspěšná, pražská managerka, lehce povýšená, arogantní, přesto inteligentní a milá. Mluví "pražštinou" a spoustu lidí to u televize neskutečně nasírá. Já jsem nadšená. Koukám a vařím. Protože Dita P. je možná přeci jen až moc hraná, ale vařit umí sakra dobře. Což potvrzuje i fakt, že její salát z červené řepy slupnul i můj muž, který řepu považuje za záležitost odpudivou a jedovatou. A to jakože smrtelně jedovatou.
5. Snídám. S jazykem na vestě, ale snídám. Často až v jedenáct, ale snídám. Občas si říkám, proč vlastně? Jen tím ztrácíš čas. Čas...Tak moc bych se s ním chtěla spřátelit. Pozvat ho na kafe. A říct mu, aby pobyl. Ale nemám kdy. A tak jsem si našla chvilku. Sama pro sebe. Kdy snídám. Mezi jedenáctou a dvanáctou. Ve chvílích, kdy normální rodiny usedají pomalu k prostřenému stolu a netrpělivě čekají na oběd. Já piju svůj šálek kávy, láduju se a koukám z okna.
6. Sára si přála péct dort. Sovičkový.
Tak jsme ho upekly. Společně. Upřímně, je to peklo, když se vám pod
nohama v kuchyni motá kocour, roční batole, a čtyřletá slečna chce
mermomocí patlat krém. Běžná věc najednou trvá roky. Ba ne roky, věky.
Musíte si tisíckrát napočítat do deseti, abyste neřvali, "dost, chci si
to udělat sama." Ale když to vydržíte, tak dostanete tu nejlepší odměnu.
Radost v dětských očích. Z prvního vlastnoručně upečeného dortu. Bylo
to mnohem lepší, než ten dort.
7. A další dort. Jsme dortová rodina. Mlsná,
rozmlsaná. A tenhle. Ten je božský. Dita P. mě opět donutila vzít
vařečku a míchat a míchat, až jsem umíchala Tres Leches, nebo-li
třímlékový dort. Který je nechutně sladký, úžasně vláčný a návykový.
Strašně návykový. Tak, že ho peču každý týden.
8. On. Chlap s velkým Ch. Ten, vedle
kterého mě prostě baví se probouzet každé ráno. Ten, vedle něhož mě baví
usínat. Ten, do kterého se pořád zamilovávám, dokola a dokola. Nenudím
se s ním. Zrovna předstírá, že pracuje. Já vím, jak moc ho to nebaví,
jak rád by si radši zalezl do postele a spal a spal. Jenže já chci
natřít stůl. Znovu. Tentokrát to bude červená. Tak škrábe starý lak,
protože pro mě by dýchal. A natřít stůl, to je to nejmenší.....
10. Pro Tebe.
A promiň, že jsem odložila ten telefonát. Promiň, že jsem odložila tu návštěvu. Promiň, že jsem nemohla přijet, rozloučit se. Ale věř, že svoje sbohem jsem Ti tam nahoru poslala. Posílám ho každý den. Stejně jako každý den zapalujeme svíčku. Vím, že jsi je nestihla poznat. Ale oni Tebe určitě poznají. Můj muž už slyšel tolik historek. A dětem, dětem budu taky vyprávět. O tom nejlepším králíkovi na smetaně jakého znám. O červeno - bílé kuchyni. A o psech, kteří se vždycky jmenovali stejně. O tom, jak mi u vás bylo krásně. O tajně kouřených cigaretách, a pivu schovaném pod stolem. Všechno jim řeknu. To hezké, i to méně krásné. Aby věděli, jaká jsi byla. A aby věděli, co jsi pro mne znamenala. I když jsem to neřekla. Protože některé věci říkat neumím, nikdo mě to nenaučil. Ani Ty jsi to neuměla. Ale věřím, že víš, že v mém srdci Ti náleží čestné místo. Já nezapomenu. Nikdy jsem nezapomněla, i když jsme se tak dlouho neviděli. Mám Tě ráda a posílám Ti tam nahoru velký pozdrav ...a taky pusu.
![]() | ||
| Zdroj: compfight.com |
Tak takový byl. Můj týden. Plný bolesti i radosti zároveň. Tak jako vždy rychlejší než závodní chrt. Utekl a já se ani neotočila. Přitom se toho zase tolik událo. Víc, než kolik jsem toho stihla uvařit. A stejně je život nádherný. I když blízcí odcházejí. Třeba jen dělají místo těm, kteří teprve mají přijít.
PS: Užívejte podzimních dnů a neodkládejte věci na jindy. Jindy už totiž nikdy nemusí přijít.









Žádné komentáře:
Okomentovat